bezobratri.cz

Recenze

Desátý den trní 2014

Jiří Karban, 3/2014,

Písně, které zahřejí či zamrazí. Nic pro emočně chladné duše. Tak působí Desátý den trní, nové album brněnské kapely Bezobratři. Další důkaz, jak se vyplatí čerpat z tradic lidové hudby.

V pořadí třetí samostatný počin do jisté míry navazuje na předchozí alba Bezceler (2007) a Bezobav (2010), ale zároveň ukazuje, že kreativní parta muzikantů se dokáže vyvíjet. Všimněte si: jiné obsazení, jiný zvuk a zesílená naléhavost v melodiích.

Zatímco dříve si Bezobratři (založeni v roce 2004) potrpěli především na různé píšťaly, nyní se v jejich dílně dostává ke slovu akordeon s kontrabasem a houslemi. Nápadně byla posílena také vokální složka, na novém albu účinkují čtyři sólové hlasy a skupina bezvadně pracuje se sbory a vícehlasy. Výsledkem je náramně pestrá a hutná muzika. Můžete ji zkoumat bez ohledu na počasí a momentální čas.

Témata dvanácti písní většinou oscilují mezi láskou a smrtí. Kapela tentokrát lovila nejen v českém a moravském prostředí. Několik pokladů pochází z dovozu, například ze Slovenska (Keď som pásol na podole, Keď sa Janko na vojnu bral), z Ukrajiny (Červona kalina), ze Srbska (Povela je Jela) či z Bosny (Uz polje ruža procvala). Na albu najdete i několik autorských textů, které stylově ladí s hudbou, na jejímž komponování si Bezobratři dali skutečně záležet. Je zřejmé, že jejich snahou bylo vytvořit co nejpůsobivější hudební atmosféru, která ještě umocňuje přesvědčivost dávných příběhů a jejich poetiky.

Není vyloučeno, že invenčním přístupem k lidové písni si tito milovníci bezových nástrojů opět řeknou o nějaké andělské ocenění. Ostatně, před čtyřmi lety si už jednu trofej – v žánrové kategorii world music (Anděl 2010) – vysloužili. Daleko důležitější ovšem je, aby jejich nové písně našly starší i mladší posluchače a případně inspirovaly k činu další muzikanty.

Co je silné, neztratí se!

Karel Souček, 3/2014,

Rozhodně není od věci si občas od všech těch elektrických nástrojů, hudebních experimentů, samplů, unifikovaného čistého zvuku či všudypřítomné angličtiny odskočit domů. Tam, kde to známe, kde je nám dobře, kde nám rozumí. Přesně tak na mě už několik let působí hudba brněnské skupiny BezoBratři, která nyní přichází s novým albem Desátý den trní.

Lidskost, čistota, upřímnost

To ovšem neznamená, že by BezoBratři dělali nějakou jednoduchou, klidnou, harmonickou muziku. Naopak, je velice propracovaná, nápaditá, dynamická, barevná, místy i dramatická a po textové stránce občas drsná. Ale prostě z ní cítím lidskost, upřímnost, čistotu a radost z muzicírování. Poctivý návrat ke kořenům, s nimiž však skupina velice invenčně pracuje.

Kapela čerpá hlavně z lidových textů, které pocházejí z různých oblastí, od Čech přes Moravu, Slovensko a Ukrajinu až po Balkán. Mimo jiné dokazují, že ať se nám to líbí, nebo ne, Slované mají stále mnoho společného. Poměrně stručné, ale silné, výstižné a i dnes aktuální příběhy se nejčastěji pohybují mezi láskou a smrtí a ukazují, jak tyto dvě zdánlivé krajnosti mají k sobě blízko. Zhruba třetina textů je autorských a Jiřího Vesku a Jana Běťáka může těšit, že svojí výstižností a schopností poeticky sdělit to podstatné za lidovými v ničem nezaostávají.

Škatulkování není podstatné

Hudba BezoBratrů je však už čistě autorská a směřuje do širokých a pestrých vod world music. V součinnosti s texty se nechává nejvíce inspirovat slovanským folklórem, ale nechybí ani folk, tango či rockové nasazení. Škatulkování ale v tomto případě není podstatné, důležitější je hudba samotná. A ta je v případě šestičlenné formace velice pestrá, nápaditá, přitažlivá a zvukově bohatá.

Na albu je slyšet zhruba patnáct akustických nástrojů, takže s aranžmá si mohli muzikanti náležitě vyhrát. A také tak učinili, jednotlivé instrumenty přesně slouží vyznění písničky. Netlačí se všude, ale jsou jen tam, kde dokonale fungují, kde rozvíjejí strukturu skladby. Dominují akordeon, housle a kontrabas, které jsou proloženy originálními zvuky bodhranu, darbuky, chalumeau, různých píšťalek nebo fujary.

Pomalejší, silnou dávkou melancholie prodchnuté skladby převažují. K nim patří Uz polje ruža procvala, Stojí jablonečka, Červona kalina nebo Keď som pásol na podole. Zastoupeny jsou ale také temperamentní, skočnější songy typu U súsedů za dveřama, Povela je Jela či Aj, naše selo. Vygradované, strhující, dynamické hity s rockovým nábojem.

Album Desátý den trní lze pochválit za spoustu věcí, třeba i za nápaditou práci s vokály. Hned čtveřice muzikantů s přehledem zvládne sólový part, což desce ještě přidává na již tak velké barevnosti. Každý hlas je jinak výrazný. A když skladby ještě podpoří vícehlasy či sbory, pak je to teprve jízda. Jako třeba závěrečná melodická lahůdka Jedenást panen usnulo. Ta nejlepší tečka za albem, z něhož číší upřímná a nakažlivá radost.

Helena Hájková, 2/2014,

V těchto dnech uvádí brněnská skupina Bezobratři své třetí album - Desátý den trní. Autorskou hudbu inspirovanou lidovými texty balí do zajímavých hudebních úprav.

Co byste čekali od nové hudební nahrávky kapely, která získala prestižní cenu Anděl? Více zvuku, více lesku, více nástrojů či více zpěváků? Brněnská skupina Bezobratři se vydává opačným směrem. Zdá se, že původně spíše extrovertní projev kapely se na novém albu stahuje do nitra a nutí posluchače, aby se zastavil a pořádně se zaposlouchal. To je docela velký risk, který si kapela dopřála k 10. výročí svého založení.

Po prvních tónech z alba Desátý den trní se zřejmě půjdete podívat, jestli jste do přehrávače vložili správný disk. V první písni Kdyby sem já věděl jako jediné zní kytara. Jen tady. A stačí to na to, aby byl posluchač přinucen vzdát se představ o Bezobratrech, otevřít se a skutečně poslouchat. Celkový zvuk je díky pozměněnému nástrojovému obsazení výrazně jiný, i když k větším převratům vlastně nedošlo. Na albu je méně bezových píšťal, chybí violoncello, přidává se kontrabas a větší prostor dostávají akordeon a především housle. Základem všech písní jsou housle (Jan Běťák a Klára Císaríková), kontrabas (Jaroslav Mareček) a akordeon (Petr Šebela). Přidávají se bubny (Tomáš Byrtus) a v neposlední řadě dechové nástroje (Pavel Císarík). Na cimbál se v písni Aj, naše selo objeví jako host Jan Glembek, jeden ze zakládajících členů Bezobratrů.

Písně mají příjemný čitelný doprovod. I když základ zůstává stejný, je pořád co poslouchat, protože muzikanti si s melodiemi hrají a kombinují nástroje pokaždé jinak, zajímavě. Jako kdyby se Bezobratři nepotřebovali předvádět, na co všechno umí hrát. Hudba není přeplácaná. K podkladu housle – kontrabas – akordeon se přidávají většinou dva nástroje. Jednou je to irský bodhran, jinde darbuka. Střídají se píšťalky, fujara, grumle, gajdy, ale i chalumeau (nástroj podobný klarinetu). Jestliže na prvních dvou albech Bezobtratrů dominovaly bezové píšťalky, tady jsou to jednoznačně housle. Sólové party Janka Běťáka jsou velmi nápadité. Bezobratři často deklarují, že „nové věci se rodí většinou pomalu a mnohdy v bolestech, ale stále kolektivně a s pocitem, že si za nově vzniklým kusem musí všichni stát“. Ta hravost a nadšení ze společného tvoření je znát.

Při poslechu alba Desátý den trní není čas na nudu. Rytmické písně se střídají s pomalejšími úpravami. Bezobratři vás nenechají v klidu, protože nabízejí neotřelé kombinace stylů a úprav. Můžete mít pocit, že jejich odvážné hudební nápady neznají hranice. Zřejmě vás zaujme úprava známé lidové písně Keď sa Janko na vojnu bral, díky které se ocitnete hudebně kdesi na pařížském Montmartru. A až budete přemýšlet, kam až se dá zajít, udělají Bezobratři střih a nabídnou vám krásnou píseň Stojí jablonečka bez velkého muzikantského experimentování.

Na novém cédéčku obrací Bezobratři pozornost posluchače k textům. Úpravy lidových písní z Moravy a Slovenska už nedominují. Pavel Císarík uvádí: „Lákala nás vetší svoboda v tvoření, proto jsme z lidového prostředí odnesli do nového alba především texty. K nim jsme domýšleli vlastní hudbu, takovou, aby co nejvíce podpořila atmosféru, kterou v sobě texty nesou. Navíc uvádíme čtyři umělé texty.“ Album Desátý den trní je více autorské díky Jankovi Běťákovi, Pavlu Císaríkovi a Jiřímu Veskovi. Jedinou skladbou, které skupina nechala původní text i melodii, je srbská Povela je Jela. Kapela nabízí balady ze starých zpěvníků a hledá zajímavé texty mezi písněmi z Bosny, Srbska, Ukrajiny. Tématy jsou láska, vojna a smrt. Důležitost textů je zdůrazněna uvedením plného znění v bookletu, opatřením českého překladu (pokud je třeba) a dokonce i krátkým shrnutím v angličtině.

Velmi silnou stránkou Bezobratrů jsou zpěvy. Ve srovnání s albem Bezobav jsou uvedené písně postavené více na sólovém projevu. O sóla se dělí Jan Běťák a Pavel Císarík. Jejich pěvecký projev je vyzrálý. Zpívají naléhavě, a zároveň něžně až hladivě. S hlasem si zlehka pohrávají tak jako s hudebními nástroji. Ve dvou skladbách si zazpívá Petr Šebela. Nepřeslechnutelnými jsou sborové mužské zpěvy ve vybraných písních (např. Na zelených kopcách). Zdá se, že mnohaleté společné tancování a zpívání v souboru Poľana nese plody i v Bezobratrech. Projev zpěvačky a houslistky Kláry Císaríkové je milým překvapením. Klára se nezalekne technicky náročné srbské písně Povela je Jela a různé polohy hlasu nabídne v bosenské Už polje ruža procvala. Tady možná i vám poběží mráz po zádech. Až budete přemýšlet, kde se to v té křehké ženě bere, poslechněte si archivní nahrávky Zdeňka Kašpara, legendárního valašského primáše, Klářina dědečka. A že je na albu ženského zpěvu jako vzácného šafránu? Je, ale protože se mezi dvěma alby Klára stala dvojnásobnou maminkou, tak je její zapojení více než obdivuhodné.

S celkovým vyzněním alba koresponduje booklet. Na jednoduchém bílém podkladu jsou jakoby rozházená jednotlivá písmenka. Při bližším zkoumání zjistíte, že nejde o chaos, ale promyšlené uspořádání liter do logického celku. Příloha s podrobnými texty je opatřena pouze strohými informacemi o skupině. Nenechejte se odradit a navštivte internetové stránky www.bezobratri.cz nebo facebookový profil, kde je spousta zajímavostí a fotografií.

Cena Anděl za nejlepší album v žánrové kategorii world music (2010) byla pro Bezobratry jistě velkým úspěchem. Vysoce nastavenou laťku proměnili a skupina přichází s vyzrálým albem, které si rozhodně zaslouží vaši pozornost.

Jiří Plocek, 2/2014,

Od počátku patřili Bezobratři k moravským souputníkům známé polské skupiny Orkiestra Sw. Mikolaja. Spojoval je hluboký vztah k folkloru a současně spontánní touha překročit regionalitu a hudební hranice tradičních stylů. Na svých potulkách za lidovou písní moravskou, slovenskou či polskou se na nejnovějším CD dostali i k vlastní tvorbě, která ovšem v lidové melodice hluboce koření. Autorem více než poloviny melodií je houslista a zpěvák Jan Běťák, jeden z hlavních pilířů kapely. Kromě výrazného projevu pěveckého si zaslouží pozornost i jeho nápadité houslové party.

Dalšími třemi osobnostmi, které udávají charakter hudby Bezobratrů již delší dobu, jsou hráč na dechové nástroje Pavel Císarík a jeho žena Klára. Člověk by nečekal, že se v děvčeti z Valašska najde taková přesvědčivost a šťáva, s jakou zpívá písničky východní a balkánské provenience, například v písni s bosenským textem Už polje ruža procvala. Třetím stabilním pilířem zvuku Bezobratrů je akordeon Petra Šebely. Kapelu doplňuje kontrabas Jaroslava Marečka a irský buben bodhrán a různé bicí nástroje Tomáše Byrtuse. Mimochodem, celá kapela skvěle zpívá - když to chlapci "rozbalí" v jedné ze dvou plně autorských písní Jiřího Vesky Na zelených kopcách, jde člověku mráz po zádech.

Melancholický nádech písní, jež pojednávají především o lásce a smrti, je všudypřítomný a nakonec posluchače ani nepřekvapí proměna slovenské (ale existuje i moravská varianta) uhrančivé balady Keď sa Janko na vojnu bral v svérázný druh tanga. Vedle loňského CD Jitky Šuranské, o kterém jsem v Kulturních novinách psal v červnu, je počin Bezobratrů dalším výrazným (a doufám, že i exportuhodným) počinem v oblasti naší world music. Živě bychom se s Bezobratry měli u nás potkat přinejmenším na festivalu Colours of Ostrava.

Milan Tesař, 2/2014,

Během čtyř let od vydání našeho druhého alba (Bezobav, 2010) prošla kapela mnoha změnami," říká kapelník brněnských Bezobratrů Pavel Císarík. Jednou takovou změnou – možná dočasnou, nicméně důležitou – je nová výtvarná estetika. Posmutnělou a možnými výklady prostoupenou koláž s květy a kroužícími havrany i lomené písmo z obalu Bezobav vystřídala minimalisticky bílá plocha potištěná shlukem černých a červených liter, retro z nedávné doby mechanických psacích strojů. Různé možnosti výkladu se tentokrát neskrývají v obrazech, ale ve slovech. Název Desátý den trní je toho dokonalým příkladem.

Skutečnost, že obal nového alba neobsahuje ani jednu fotografii, ba ani jeden obrázek, však není tou nejdůležitější zprávou o vývoji kapely, která v roce 2010 získala žánrového Anděla v kategorii World music. Bezobratři se totiž posunuli především hudebně. Lidové písně, respektive texty z Moravy a Slovenska, které tvořily sto procent minulého alba, se tentokrát ocitly v menšině. Doplnila je směs folklorních ohlasů ze Srbska, Bosny, Ukrajiny, Čech a také vlastní tvorba Jana Běťáka (housle, viola, kytara), Pavla Císaríka (dechové nástroje) a Jiřího Vesky (kamarád členů skupiny). S širším geografickým rozptylem a snahou "prodat" vlastní tvorbu souvisí i struktura bookletu – texty písní v původních jazycích (s překlady do češtiny, kde je to třeba) doplňuje anglické vysvětlení jejich děje.

K dalšímu posunu došlo v instrumentáři kapely. Jak upozorňuje Pavel Císarík, "místo violoncella uslyšíte basu, přibylo i barevné rytmiky a bezové píšťalky a koncovky přestaly v písních tolik dominovat. Namísto nich často využíváme chalumeau a muzika více stojí na harmonice a houslích". Ano, zvláště poslední bod je pro nové album určující. Právě akordeon, většinou v kombinaci s melodickým nástrojem (housle a/nebo chalumeau), je dominantním nástrojem ve většině písní, ať už je to bosenská Uz polje ruža procvala nebo umělá Stojí jablonečka. Zatímco dozvuk původních, syrovějších Bezobratrů s bezovými píšťalkami se ozve například ve zhudebněném moravském textu U súsedů za dveřama a obecně ve stavění sborů, hned první píseň Kdyby sem já věděl je ukázkou nového zvuku s irským bubnem bodhránem a s orientálním sólem na akustickou kytaru.

Směřování na jihovýchod není dáno pouze výběrem části repertoáru, ale také vedením především mužských sólových hlasů (Petr Šebela v Na strážovskom brale, Jan Běťák v Jedenást panen usnulo). Mimochodem pokud jde o sólový zpěv, nejvýraznější je výkon Kláry Císaríkové v Uz polje ruža procvala a za pozornost stojí i duet manželů Císaríkových Keď som pásol na podole. Jestliže se album jako celek úspěšně drží uprostřed pomyslného žánrového trojúhelníku, který vymezují moravská folklorní tradice, lidová hudba balkánská a moderní (nástrojové a stylové) fúze, celku se vymyká píseň Keď sa Janko na vojnu bral. Ze slovenské lidové písně, na niž složil před časem vlastní variaci Emil Viklický (album Prší déšť s Jiřím Pavlicou a Zuzanou Lapčíkovou), si Bezobratři opět vzali pouze text. Melodie, kterou Jan Běťák složil, připomíná svou náladou kdysi tak oblíbené slovenské tango, čemuž Beťák napomáhá i svou interpretací (jako první mi naskočila skladba Zdenka Cóna Nečekaj ma už nikdy). Jde o zajímavý doklad toho, jak se Bezobratři stylově otevírají, nicméně – pro uklidnění fanoušků – musím zdůraznit, že syrové folklorní inspirace na albu převažují. S nimi ostatně koresponduje i výběr písní omezený především na prastarou dvojici témat "láska a smrt" (přitom jde o mnohem víc než naplnění poučky Vladimíra Merty z obalu jeho nového alba Domilováno, že "jedním ze setrvávajících témat mladého písničkáře je neutuchající záliba v morbidních tématech").

S archetypálními náměty lásky a války skvěle ladí už zmíněný červeno-černý booklet alba včetně oněch liter, které natiskly typy dnes již archaického psacího stroje (ano, krásná slovní hříčka – "arche-typy"). A ještě jedna poznámka na závěr: vím, že je neprozíravé předjímat celou sezónu na jejím počátku, zvlášť když mají letos vyjít nová alba kapel jako BraAgas, Traband nebo Hradišťan. Ale troufnu si hádat, že do boje o Anděly v žánru world music za rok 2014 Bezobratři opět zasáhnou.

Bezobav 2010

Karel Souček, 5/2011,

Už dávno neplatí, že moravský či slovenský folklór lze interpretovat buď ve striktně původní podobě nebo k nepoznání změněné formě. Existuje řada kapel, které dokázaly najít funkční kompromis. Patří mezi ně i hodně zajímavá skupina Bezobratři. Na novinkovém albu s názvem Bezobav předkládá prostřednictvím dvanácti skladeb své pojetí lidové hudby.

Obejde se bez výraznějších stylových přesahů, experimentů, nikdy netlačí na pilu. Ke skladbám především z moravsko-slovenského pomezí přistupuje s úctou, pokorou a respektem, nebojí se však zasáhnout do jejich struktury, harmonie, rytmiky a melodiky a především je okysličuje velice pestrými a nápaditými aranžemi.

A právě v přístupu a práci s nástroji je největší přínos a originalita kapely Bezobratři. Šestice muzikantů výtečně ovládá mnoho nástrojů a kromě pro folklór typických houslí, cimbálu, gajdy, fujary, violoncella, různých píšťal či akordeonu nápaditě využívá i netradiční instrumenty, které jsou často vlastní výroby. Buben, didgeridoo, darbuka, kastaněty, grumle nebo tamburina posouvají hudbu do oblasti world music či jemně odkazují ke středověku.

Skupině se podařilo oba tyto směry výborně spojit. Nenásilně, přirozeně, vkusně. Oba styly se vzájemně obohacují, folklór sice převažuje, ale world music mu dodává další, modernější rozměr.

Úvodní skladbu Čujte, sluhi otevírá kovový zvuk, kdy si smrtka brousí kosu. V temperamentní, rytmicky roztančené a hravé formě následuje dialog se smrtí. Stejně energická je píseň Tam poníže Rozhanovec, které dominují housle, zvonky a buben. Temné violoncello odstartuje osudově smutnou skladbu Počúvajte, páni, jenž však později jako jarní louka rozkvétá dalšími nástroji.

K dalším energickým songům patří Na Vyškovci, Išla Kačenka na trávu, Šak sa ja len bojím nebo Môj mužik. V nich skupina nejlépe uplatní svoji spontánnost a radost z muzicírování. Z pomalejších skladeb stojí za pozornost melancholická balada Voda, která odráží hloubku slovanské duše, Sadzila Anička nebo posmutnělá Lieskovskú dolinú. V ní zpěvačka Veronika Jiříčková ohromuje silou svého hlasu.

Vůbec zpěv patří k nejsilnějším stránkám alba. Věnuje se mu většina muzikantů a mužské vokály se s těmi ženskými výborně doplňují. V temperamentních skladbách burácejí jako o život, v jemnějších vyvolávají u posluchačů husí kůži, viz Voda. V obou případech však jde o silné zážitky.

Jak už u folklóru bývá zvykem, stručné a vypilované texty se zabývají jen těmi podstatnými věcmi. Šťastnou i nešťastnou láskou, Bohem, smrtí, zradou, trápením, zklamáním, prostě upřímnými a syrovými city. Skvěle se k nim hodí nářečí, kterým jsou zpívané. Občas jsou srozumitelné jen s pomocí bookletu, v němž jsou ještě ta nejdivočejší slova přeložena do češtiny. Deska Bezobav by mohla k folklóru přilákat nové, především mladší posluchače.

Jiří Moravčík, 3/2011,

Brněnská skupina Bezobratři si laťku na svém druhém albu Bezobav nasadila výš než jiní: v tradičních baladách i vlastních ohlasových skladbách hledá syrovou nervnost bez elektrických kytar a potřeby tančit na podiu verbuňk. Vzepřela se přemíře běžnosti a hrátkám na lidovost trhajících neupřímností srdce i uši. Zní obyčejně jako když se oře s koňmi pole a čerstvě jako málokdo v poslední době. Bezobratři začali psát novou kapitolu moravské lidové hudby. Pád železné opony z moravské lidové hudby sňal v 90. letech ideologické okovy, oživil, jak krásně napsal Jan Skácel, "radost z hudby, která se ocitla zbytečně daleko od lidských srdcí".

Totalitní režim ji totiž veřejnosti zprotivil proměnou ve stádní folklorismus. Z Horňácké a Dolňácké hudby odstranil drastickou cenzurou veškeré tradiční duchovní a obřadní hodnoty. K její rehabilitaci přispěl také souběžně probíhají boom world music. Moravsko-slovácká lidová hudba prošla u Jiřího Pavlici, Vlasty Rédla, Zuzany Lapčíkové, Jiřího Plocka, Ivy Bittové, Čechomoru nebo Tomáše Kočka moderními, ale citlivými úpravami. Ve spojení s rockem, jazzem nebo chytrým popem pak k sobě přitáhla pozornost mladé generace. Řečeno jejím jazykem, stala se cool. Ze zájmu těžila i původní ničím nedotčená vesnická podoba: především u vydavatelství Gnosis a Indies Records začala vycházet pečlivě vypravená alba představující veřejnosti dosud málo známé primášské a zpěvácké legendy.

Čechomor následovaly nově zakládané skupiny, držící se jeho úspěšného folkrockového modelu, který se však postupně přežil. Něco podobného ale nastalo také v zahraničí a tak mladí muzikanti hledali cestu jak z toho ven.Už před časem ji objevili například sousední Poláci: doma i po celém světě obdivovaná Kapela ze wsi Warszawa (Warsaw Village Band) se vrátila k "přírodní" verzi, spoléhá na tradiční nástroje a ječivé hlasy a přestože zavrhla rockovou rytmiku na výbušné energii to její goralské hudbě neubralo, spíš naopak. Poláci nejsou zmínění náhodou: pokud je to pro prvotní přiblížení nezbytné, věřte, že v jejich stopách se vydali Bezobratři. Dvě ženy a pět chlapů výhradně s akustickými nástroji a fascinujícími uhrančivými hlasy nabízejí hudbu vydobytou z upřímného přesvědčení o nemístnosti nechat na ní sedat dusivý muzejní prach; jejího největšího nepřítele.

BezobratřiZavrhli donekonečna obehrávané "aničky dušičky", málo známé jsou i texty, převážně syrového baladického vyznění. V duchu názvu alba vydaném u Indies Scope, do nich bezobav zanesli akordeon a violoncello s violou a rytmicky prokrvili velkým bubnem, arabskou darboukou nebo kastanětami. Dokáží zvukově zmajestátnět, nebojácně nechat ve skladbách nastřádané napětí melodicky vyklenout do lidové nepatřičnosti a jakoby v nich pronést horoucí díkuvzdání původním autorům. Tím, a s chápáním svého věku, pak hudební dědictví vyslali na další úsek nikdy nekončící cesty. V žánrových cenách world music Anděl 2011 získali Bezobratři za album Bezobav hlavní cenu. Rozhovor s námi naleznete zde.

Antonín Kocábek, 9/2010,

Třetina někdejšího vydavatelství Indies s přívlastkem Scope se nejen tiše a nenápadně etablovala jako domácí jednička ve vydáváníworld music, ale zároveň se i nebojí objevování nových jmen. Není divu, že v jejich sítích uvízli i česko-slovenští, v Brně usazení Bezobratři. Početné seskupení se věnuje interpretaci folkloru, ale namísto dogmatického přístupu k hudbě jako čemusi mrtvému a zakonzervovanému, s čím je potřeba zacházet opatrně a s úctou k tradicím, a co je jako nedotknutelné určeno jen k zbožnému vzhlížení, ho hraje s radostí, bez potřeby purismu a zachovávání na něj usedlého prachu. Vedle tradičních nástrojů tak na soupisce figurují i například kastaněty, darbuka, violoncello, tamburína či didgeridoo. Debut Bezceler si ještě vydali sami, dvojka BEZOBAV (Indies Scope, 2010, 40:20) jim dává možnost, aby se o jejich misijní činnosti dozvědělo větší množství posluchačů. Při poslechu nahrávky s výrazným zvukem vlastnoručně vyráběných fujar a píšťalek nemůže nepadnout vzpomínka na interpretaci písní ze slavné Sušilovy sbírky písničkářem Jaroslavem Hutkou. Tak jako on i Bezobratři zvládají podání písní z moravsko-slovenského pomezí i Slovenska bez patosu a přirozeně, svěže a současně. Album tak nepůsobí jako strnulé národopisné muzeum s popiskami a všudypřítomnými zdůrazněními "nedotýkat se", ale jako slavností oživlý skanzen při dnech otevřených dveří, kdy se ochutnávají koláče z v kamenném mlýnku mleté mouky z ručně vymláceného obilí a domácí pálenkou se zapíjejí ochutnávky ručně vyrobených sýrů. Z desky zní obyčejné radosti i starosti, optimismus i smutek, s tak baladickým vyzněním textů, že se nelze zbavit dojmu, že mezilidské vztahy se napříč dobami až tolik nemění. Bezobav je zkrátka vhodné pro posluchače i jakýchkoliv jiných žánrů – s trochou citu a hudebního sluchu podstatu nelze neslyšet. A měli-li jste dojem, že lidové písničky už jsou dnes jen cosi, co lze vytěžit a komerčně zneužít, pak lze tohle živočišností i krásou přirozenosti dýchající album jen doporučit.

Juraj Gonšor, 10/2010,

Studnica ľudovej tvorby je nevyčerpateľná. Veľa krásnych ľudových piesní zo slovensko-českého pomedzia sa dočkalo svojho znovuobjavenia. Či už v klasickom podaní folklórnych súborov, alebo v krížení s inými žánrami. Nájsť taký spôsob interpretácie, aby bol aj vlk sýty (modernosť, súčasnosť), aj ovca celá (zachovaná čistota folklórnej interpretácie), nie je jednoduché.

Bezobratři si ho našli. Piesňam nedopomáhajú bicími, gitarami, elektronikou. Už po druhýkrát stavajú na klasických ľudových nástrojoch od píšťal, fujár, cez husle, gajdy, drumble, až po sláčikové zostavy. Plusom "Bezobratrov" je, že viaceré z týchto nástrojov si vyrábajú sami, doslova na mieru k jednotlivým skladbám. Okrem klasických folklórnych inštrumentov zaznejú aj menej tradičné (zvonkohra, bubon, tamburína, kastanety). Nástroje dostávajú patričný priestor vyniknúť v rámci svojich harmonických možností – sólovo alebo sviežou sprievodnou linkou.

Ich v poradí druhému albumu Bezobav nehrozí presýtenosť skladbami, ako sa často stáva "klasickým" folklórnym súborom. Z tucta krásnych baladických piesní je väčšina zo Slovenska (Spiš, Kysuce, Čičmany, Moravské Lieskové). Texty prekvapia drsnými, ba až krvavými metaforami. Na vyváženie smútku a tragédie zaznejú dve zmesi gajdošských piesní. Živelnosť a šťavnatosť nahrávky tkvie v sile hlasov. Dominujú štyri, dva mužské, dva ženské. Priestor dostávajú rôzne variácie duet, spevných šarvátok, pôsobivých mužských a ženských sólo piesní, čo odlišuje jednu skladbu od druhej ešte viac. Pre milovníka krásy a sily folklóru album spĺňa plný počet bodov.

Milan Tesař, 10/2010,

Nevím, jestli si to BezoBratři uvědomují, ale pro mě byli donedávna mystifikační kapelou par excellence. Nějakou dobu jsem si podle jejich internetových stránek myslel, že jsou to skutečně bratři, dlouho jsem netušil, zda jsou Češi, nebo Slováci a dodnes mi není jasné, kolik má kapela členů. Kulinářské názvy písní na jejich prvním albu BezCeler mě bavily, ale asi bych ještě před rokem nebyl hádal, že na své druhé desce kapela dospěje a že bude aspirovat na domácí desku roku v žánru world music. Na pochmurně laděném obalu nového alba Bezobav vykvétají z černých větví bílé lehce pomačkané květy a podobně pracuje i kapela na desce se zajímavými kontrasty. Vedle lidových nástrojů z moravských a slovenských lidových luhů a hájů (píšťalky, grumle, ozembuch) používají didgeridoo, darbuku nebo kastaněty. Zpěv v jednotlivých písní i napříč albem osciluje od zemitého (jakoby horňáckého) projevu až po sbory, které evokují hudbu někam daleko na východ. Nad bezovými píšťalkami na novém albu převážil zvuk houslí, rytmická složka leckde vystupuje do popředí víc než v autentickém folklóru, violoncello tvrdí muziku, aniž by album tlačilo k akademičnosti. BezoBratři nejsou folklórní kapela. Jejich projev je správně "pomačkaný", aby nezněl příliš akademicky, a přitom je zářivě bílý, i když je naroubovaný na mnohdy pochmurné texty lidových balad.

Roman Jireš, 7/2010,

Po prvním album BezCeler nabízejí moravští Bezobratři další ošatku lidové hudby a poezie, která je po aranžárské sránce poměrně tradiční, ale přesto zní moderně a svěže. Album Bezobav je naplněno především písněmi z moravsko-slovenského pomezí s baladickými texty a přestože nezní tak bezprostředně jako při jejich vystoupeních, ta energie je z nahrávky cítit. Sedmičlenný soubor využívá nejen tradiční nástroje, které si z části vyrábí sám, ale zvuk nahrávky obohacují i zvonkohra, buben, darbuka, grumle, didgeridoo, kastaněty či tamburina, aniž by měl posluchač pocit, že se ocitnul mimo moravsko-slovenské-polský prostor. A rozhodně doporučuje texty, které jsou o vraždách, žárlivosti, trápení všeho druhu i lásce - prostě o životě.

Zlatý hřeb: Tam poniže Rozhanovec, Lieskovskú dolinú, Do zahrady rada chodzievala

Zní to jako: lidová hudba a poezie bez hranic
body: 5/7

Alan Rohan, 12/2010,

Česko – Slovensko / Brno - skupina , která nemá s Rockem nic společného a nebo hodně málo. Jde o partu mladých lidí , kteří tvoří vlastním poddáním folklorní world music. Folklórní prvek a větší část tvorby se opírá hlavně o tvorbu Slovenskou a Moravskou, world podkresluje příkladně didgeridoo, které dotváří sluchový vjem. I když je zde tedy Didgeridoo a i kastaněty , neubírá se skupina mixem moravsko-australským a nebo jiným, ale jde nám nejbližší směr lidové tvorby, který jest zakořeněn v našem podvědomí a tím je právě slovenská, slovácká, moravská a blízko východně balkánská tvorba. Mladší čtenář by mohl zapochybovat, chmur a pochyb rozeženu snad v dalších názvech skupin. Vždyť není tomu tak dlouho, kdy příkladně Čechomor oslovil a dodnes oslovuje široký záběr věkových skupin. Od teenagerů až po 100 leté. A další skupinou je i Hradišťan - to jen na okraj, takových skupin je mnohem více. Takže BezoBratři mohou patřit mezi takovéto skupiny.

Bezobav album vyšlo u Indies Scope records, je jejich v pořadí druhé. Výhradně vlastní tvorba dala tomuto albu 12 skladeb v trvání 40:13 minut volně oddychové hudby, která nepostrádá kvalitu.

Jakub Malar, 10/2010,

Čujte ľudia, čujte

Brněnské uskupení BezoBratři přichází po třech letech s novou deskou. Všichni fanoušci lidové hudby by měli jásat, protože tahle partička přichází s pojetím, které je svým způsobem originální. Žádné velké experimenty sice nečekejte, ale věřte tomu, že v nich je velký potenciál. "Bezobav".

Lidová hudba má u nás tradici. A je to dobře, protože je fajn si připomínat naše hudební kořeny, které z velké části vycházejí právě z lidové hudby. Soubory jako Javory, Hradišťan nebo Čechomor dokazují, že tento "žánr" má své místo i ve 21. století. Brněnské seskupení BezoBratři má určitě na to dostat se do stejné ligy.

Jejich v pořadí druhá deska "Bezobav" sice na první poslech nepřináší nic převratného - jde o směsici lidových písní, přičemž část z nich je moravská a část slovenská - když se ale zaposloucháte hlouběji, můžete vysledovat prvky world music. Je to totiž nástrojová složka, která BezoBratry odlišuje od všech ostatních podobných uskupení. Kromě tradičních nástrojů muzikanti používají nástroje exotické a pak také nástroje vlastní výroby. Vedoucí souboru Pavel Císarík to odůvodňuje tak, že kdyby si měli všechny nástroje kupovat, tak by je to přivedlo na mizinu.

Je škoda, že když už se kapela tolik věnuje tvorbě hudebních instrumentů a experimentuje s používáním nástrojů v moravsko-slovenské lidové hudbě ne tolik obvyklých (didgeridoo, kastaněty), není to v konečném výsledku moc poznat. Nejlíp se jim povedla závěrečná "Sadzila Anička", ve které se objevují prvky hudby Blízkého východu. Kapela ten potenciál má, ale myslím, že je zatím pouze na půl cesty. Určitě by neškodilo přizvat zkušeného producenta.

Přesto album "Bezobav" doporučuji všem milovníkům lidové hudby a všem příznivcům etnomuzikologie. V současné době se tomuto hudebnímu žánru už tolik lidí nevěnuje a byla by opravdu škoda, kdyby lidová tvorba měla zapadnout. Naštěstí dokud u nás budou fungovat soubory jako BezoBratři, tak to hned tak nebude.

Cizojazyčné recenze